|
Rubriky » témata |
Pohádky Archives - Strana 19 z 27 - Předškoláci - omalovánky, pracovní listy
Venku bylo moc hezky. Lesem, nedaleko Trpaslíkova šly děti na výlet. A aby se jim šlo ještě lépe, mlsaly přitom bonbony. „Mamí, mně spad bonbon na zem, můžu si ho sebrat?” povídá jeden klučina. „To určitě ne, kloučku. Nech ho tam ležet. Pro tebe už je špinavý, mohl bys být nemocný. Oni si ho tu najdou třeba mravenečkové nebo někdo. Raději si utrhni jahodu. Je také sladká a mnohem zdravější”
Proč se Proužek jmenuje Proužek V Polici nad Metují bydlel malý kluk. Jmenoval se Jára. Ten Jára si vůbec nehrál s hračkami ani s kamarády. On nechodil ani ven. Pořád totiž seděl u počítače, kde hrál hry. Nejraději měl takové, kde se hodně střílí, jsou tam samí roboti a bojovníci. Nebo koukal na televizi. Na pirátské a strašidelné filmy. Pohádky a Večerníček, to ho vůbec nezajímalo.
Proč se Kroužek jmenuje Kroužek Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Gábinka. Ta holčička už ale nebyla zas tak úplně malá. Chodila do první třídy. Měla krásnou červenou aktovku a tlustý penál, plný pastelek. Ona totiž ze všeho na světě nejraději kreslila. Ve škole měla moc hodnou paní učitelku, která by ráda Gábinku naučila spoustu zajímavých věcí. Jenomže – Gábinku škola vůbec nezajímala. Při vyučování nedávala pozor, dívala se z okna nebo si dokonce kreslila po lavici. Často si říkala: „Nač je ta škola dobrá? Umím kreslit, zpívat, sama se obléknu a najím, to mi docela stačí!“
Kroužek a Proužek jsou dva trpaslíci žijící v lese (Stolová hora Ostaš u Police nad Metují). V příbězích trpaslíci zažívají různá dobrodružství, jejichž podstatou bývají hlavně děti, které se díky trpaslíkům ponaučí. Děti se učí hlavně pěknému vztahu k přírodě a sobě samým. Celý článek »
Víte, proč se říká, že prasátko nosí štěstí? To začalo tak: Ve výloze hračkářského krámku sedělo smutné a osamělé plyšové prasátko. Růžová ouška i čumáček zvědavě otáčelo za dětmi, které lepily nosíky na sklo a obdivovaly panenky v nádherných šatičkách, vláčky a bagry a taky kočárky a koloběžky. Zajímaly je i stavebnice a nádobíčko, jen prasátka z plyše si nikdo moc nevšímal. Ale nebylo divu, že děti moc nezajímalo, bylo umouněné až hrůza.
V jedné daleké zemi, hluboko v lese, žil v jeskyni veliký obr. Bylo tu celkem živo, všude plno zvěře, každou chvíli sem zavítali lidé. Tak to šlo nějaký čas, až někdo z lidí velkého obra zahlédl. Pověst o něm se rychle rozkřikla, lidé se začali bát a lesu se každý obloukem vyhnul. Dokonce i zvířata jakoby se před ním schovávala.
Bylo a možná nebylo – to není důležité. Možná se to stalo, věř tomu nebo ne. Povím ti jeden příběh ze zimních časů. Mrzlo až praštělo a ledový vítr se proháněl po polích. I přilétl do města, kde začal zpívat svou píseň. Lidé v ulicích se ho ptali: „Co neseš větře toulavý?“ „Možná smutek, kdo to ví?“ odpověděl jim vítr. Lidé jen zavrtěli hlavou. Smutek se teď nenosí, Vánoce musí být veselé. Vítr prolétl městem a zpíval u městské kašny. Kolem kašny šla maminka, která za ruku držela děvčátko. Celý článek »
Žila byla jedna malá, zelená žába. Ale nebyla to jen tak nějaká žába, byla marnivá. Místo, aby celý den kvákala, až by uši všeho živého zaléhaly, tak zírala na svůj odraz v zrcadle. Tahle žába měla krásné a velké zrcadlo. Do něj mohla zírat celé hodiny a také to dělala. Natáčela se zepředu, prohlížela se zezadu, otáčela se jak holub na střeše – doprava a doleva. Špulila pusu, poulila do zrcadla oči, dokonce v zrcadle prohlížela svůj jazyk. Zrcadlo div z toho všeho prohlížení neprasklo. Přátel si nevšímala. Ostatně, k čemu by jí nějací byli, když si vystačila jen se zrcadlem. Zvířátek si nevšímala, ani si s nimi nehrála, prostě jen zírala do zrcadla. Většina zvířátek nad tím mávla rukou a žabku ze svých her vynechala.
|
Doporučujeme navštívit
|
Články » Poslední komentáře