Vrcholky hor krásné jsou,
splývají až s oblohou.
Jejich vršky bělavé,
v oblacích jsou schované.
Když se na ně zadíváš,
často mění svoji tvář.
Někdy smutně zadumanou,
jindy slunkem rozjasněnou.
Déšť a vítr do skal bije,
nikdo se v nich neukryje.
Potom ticho nastane,
mlha z deště povstane.
Houlí se a rozpíná,
celé hory objímá.
Až se mlha vypaří,
vše se kolem rozzáří.
Pahorky již z dálky svítí,
probouzí se horské kvítí.
Vládce hor se svrchu dívá,
hory naše stále hlídá.
Autorka: Eva Maulíková